Reklama
 
Blog | Jan Stejskal

Když jsou kantoři nepřizpůsobiví

Téměř třetina romských žáků navštěvuje školy pro děti s mentálním postižením a to přesto, že před více než dvěma lety padl verdikt Evropského soudu pro lidská práva, který Česko zavázal k efektivní nápravě diskriminačního stavu. Část pedagogů a ředitelů tzv. praktických škol, jež se i nadále nezákonně profilují jako školy zvláštní - ty totiž školský zákon v roce 2005 výslovně zrušil - se ale v poslední době nápravné snaze ministerstva školství brání a rozčíleně tvrdí: „Romové patří k nám!“ Co bylo spouštěčem takové reakce a jaké jsou její důsledky?

Poslední kapkou byl údajně Otevřený dopis ministryně Kopicové, který – a podotkněme, že věcně a vlídně – rozhodující autority vyzval, aby dbaly při zápisech na přijímání žáků se skutečnou mentální retardací. Dopis ministryně v této souvislosti upozornil, že poměr romských a neromských žáků na dotčených školách, tedy přibližně 27 ku 2 procentům, zjevně neodpovídá možnému výskytu mentální retardace v populaci dětí. Někteří pedagogičtí pracovníci, namísto aby dopis pochopili jako mírnou výzvu k reflexi a apel na dodržování zákona, však začali v neodůvodněné obavě o chléb vezdejší poněkud hystericky zásobovat média podivnými historkami s romskými dětmi. 

Nebýt to tak smutné, je to estrádně zábavné: poté, co tito zkušení praktikové stokrát zopakují, že oni přece děti na zelené, oranžové ani modré nedělí, vytasí se s příběhem nějakého nevychovatelného romského děcka a jeho zbojné famílie. Zajímavé, leč nechme to být – člověka seznámeného s etnickým klimatem v naší zemi to příliš nepřekvapí. Obzvlášť pokud zná výzkum ústecké univerzity, který prokázal, že učitelé v naprosto totožné situaci navrhují Romovi přeřazení na praktickou školu třikrát častěji než Neromovi. 

Důležitější jsou ale jiné důsledky kantorského křiku. Posléze se totiž začalo se mluvit o vhodnosti inkluzivního vzdělání a v té souvislosti kdejaký rozumbrada, včetně takového, který otevřeně přiznává, že je rasista („Ostatně trochu rasista jsem. Kdyby moje dcera přivedla romského přítele, měl bych s tím velký problém“, říká jeden z nich bezelstně v článku „Děti na odpis“ týdeníku Respekt), začíná „psychologicky“ hodnotit mentální kondici romských dětí. Tak pěkně jedno po druhém. 

Reklama

Inkluzivní vzdělávání je chvályhodný, v kulturním světě dávno realizovaný koncept, který – zjednodušeně řečeno – začleňuje co nejširší spektrum dětí do hlavního vzdělávacího proudu. Ano, lze jím nepochybně napomoci i při řešení situace, které je Česko vystaveno ve vztahu k Evropskému soudu pro lidská práva a Radě Evropy. 

Naproti tomu však „inkluze“ nesmí odvádět pozornost od nezákonné existence škol, které jako zvláštní pod svůdnějším přívlastkem trvají, přestože je zákon zrušil. 

Nesmí také redukovat problém segregace romských žáků na jejich sociální znevýhodnění – to se jim ostatně v praxi nepřiznává, ačkoliv v sociálně vyloučených enklávách žije přes 100 tisíc lidí (většinou Romů) – a nesmí se tvářit jako podpůrná a vyrovnávací tam, kde Romové žádají pouze standardní zákonem garantované podmínky. 

Anebo jinak, otázka legitimity konceptu inkluze nesmí zastínit otázku legality či spíše zjevné nelegálnosti dnešního stavu „praktických“ škol. O to se – byť naštěstí jen malá – část pedagogů úporně snaží a některá média jim clonu pomáhají tvořit. Mediální tvrzení různých, někdy i „trochu rasistických expertů“, se snahou o proměnu diskurzu souvisí: přes různorodost je pojí to, že hledají problém v romských dětech a/nebo jejich rodině. A protože hledají příčinu, kde není, nenajdou ani řešení. 

Nevšímají si totiž klíčových segregačních faktorů, jejichž projevem jsou například petice neromských rodičů za „zbavení školy nepřizpůsobivých“, ignorují předsudky učitelů, kteří účinně předjímají neúspěch a selhání romských žáků -, a uniká jim to, že většina běžných škol stále nepředstavuje pro romské žáky přátelské, přijímající a někdy dokonce ani bezpečné prostředí. Zapomínají, že právě proto musí romští rodiče řešit primárně bezpečí svých dětí – a v tom přece jednají stejně, jako by jednal jakýkoliv jiný rodič -, že musí děti připravit na rasistickou šikanu, posměšky a podceňování spolužáky. 

A konečně: „experti“ kupodivu netuší nic o tom, že nemalá část romské menšiny v důsledku segregačních politik samospráv řeší jen holé přežití. 

Ale snad jsou důsledky kantorského křiku přechodné. Většina slušných a přemýšlivých pedagogů určitě chápe, že pokud se dnes u nás takto rozjímá, proč romské děti špatně studují, je to opravdu trošku nevkusné. Je to, jakoby někdo zlámal některým běžcům nohy a pak se podivoval a meditoval nad tím, proč utíkají pomaleji než ostatní. 

 

Ve zkrácené verzi publikováno 10.3.2010 v MF Dnes