Nuže, dnes máme tržní hospodářství a trh v trefné definici Jana Sokola je – nebo spíš být má – místem svobody a rovnosti, i když nebývá místem bratrství. Iluzemi o bratrství trpí ale málokdo a tedy se vzděláváme; abychom se jako jednotlivci uplatnili na trhu pracovním, potěšili a vymezili na trhu spotřebitelském. Totéž, za předpokladu rovnosti a svobody, bychom pak oprávněně mohli požadovat od ostatních. Jenže nemůžeme – český vzdělávací systém totiž navíc, mimo choroby obecně známé, sužuje zvlášť záludná mentální zpožděnost. Diagnóza je k dispozici a není ledasjaká.
Vystavil ji Úřad pro informace ve vzdělání, který letošním šetřením na všech základních školách „zjistil“, co před téměř dvěma lety potvrdil Evropský soud pro lidská práva a co nevládní organizace marně volají už léta – českému školství vládne masivní strukturální diskriminace, která segreguje velkou část romských dětí do zvláštních škol. Statisticky vyjádřeno, zatímco do zvláštních škol – které se dnes stejně eufemisticky jako klamavě nazývají „praktické“ – chodí jen dvě neromské děti ze sta, jak to odpovídá výskytu mentálního postižení v každé populaci, je sem ze standardních škol uklizeno skoro třicet procent všech romských dětí. Celá čtvrtina romských žáků je tak v naší nehezké karikatuře rovnosti a svobody segregována, stigmatizována a sociálně vylučována už v rámci instituce, která má – kromě vzdělávání – vychovávat, přispívat k vzájemné toleranci a tvorbě základní společenské solidarity.
Že je to nezákonné, nespravedlivé, nemravné? Ve světě podle Dostojevského jistě. Ale i v naší střízlivé tržní realitě má diskriminace jednu vadu: je drahá a proto taky hloupá. Podle nejnižšího odhadu analýzy, kterou vypracovala Světová banka za rok 2008, stojí sociální vyloučení romských občanů ročně státní rozpočet téměř deset miliard v oblasti produktivity a přes šest miliard na přímých finančních nákladech. Diskriminace ve školství patří k rozhodujícím příčinám. Jestliže tedy český vzdělávací systém nevratně deformuje osudy dětí, které mají tu smůlu, že se narodily rodičům z marginalizované etnické menšiny, a odsuzuje je k životu bez pracovních příležitostí, mělo by to zajímat i dnešního neoliberálního Lužina. Až zas bude křičet o individuální odpovědnosti, která je druhou stranou svobody a rovnosti, měl by si vzpomenout na mentální postižení českých škol.
Ve zkrácené podobě publikováno v prosincovém vydání časopisu Nový Prostor.