Reklama
 
Blog | Jan Stejskal

Zpráva o dojmu diskriminace

Zpráva oddělení II/3 Ministerstva vnitra z poloviny padesátých let: „Otázku vzdělání cikánských dětí lze řešit velmi snadno podle dnešních právních předpisů. Do zvláštních (pomocných) škol sice nepatří, ale tam, kde nejde o velký počet dětí, bude toto opatření nejvhodnější. Při větším počtu dětí možno pro ně zřídit třídu pro mládež obtížně vychovatelnou, ovšem za předpokladu, že bude odstraněn dojem diskriminace." - No, jestli teď máte dojem, že se během půlstoletí zase tolik nezměnilo, nejste daleko od pravdy. Hlavní rozdíl je v tom, že dnes už - namísto směrnic a instrukcí - docela stačí tichá dohoda.

Tato tichá dohoda je, jako každá dohoda, založena na konkrétních předpokladech. V případě vzdělávání romských dětí se přitom týkají způsobu, jakým je českou společností definován Rom, tedy občan České republiky, který je současně nositelem menšinové etnické příslušnosti. Ze sociologického hlediska je totiž nemyslitelné, že by se lidé, kteří tvoří přibližně tři procenta populace a jejichž podíl na reálné společenské moci je navíc mizivý nebo nulový, definovali sami.

Definice toho, co je v sociální realitě „skutečné“ – a jak se tomu má rozumět – provádí zpravidla ten, kdo má největší klacek. V demokracii, k níž jsme od padesátých let společensky pokročili, drží klacek většina. V právním státě s ním sice nesmí nikoho mlátit po hlavě, ale co už je přímo mlácení a co jenom drobné pošťuchování a vlastně taková určitá „motivace“, definuje opět většina. Moc soudní se sice občas pochlapí, jsou tady nějaká ta lidská práva a tak vůbec, ale smýšlení – ony praktické předpoklady našeho jednání a dohod – je často tvrdší než mramory soudních síní.

Zúžíme-li nyní dominantní společenskou definici romského občana na romské dítě, a budeme-li výrazně korektnější, než bývá realita, zjistíme, že romské děti jsou dnes stejně jako v padesátých letech považovány za méně vzdělatelné (anebo vůbec nevzdělatelné) a obecně obtížněji vychovatelné (či vůbec nevychovatelné), že jsou zkrátka vnímány významně hůře, než jejich ostatní vrstevníci. Ejhle, ona ta padesátá asi nebudou tak vzdálená…

Reklama

„Dojem“ diskriminace je ovšem, tehdy jako teď, dost protivná věc. V roce 2007 nabyl tohoto dojmu Evropský soud pro lidská práva, který zašel tak daleko, že Českou republiku odsoudil za diskriminaci v přístupu ke vzdělání a zavázal ji k nápravným opatřením. Ne, opravdu slyšíte dobře, Velký senát v Štrasburku opravdu nejudikoval to, že Česká republika vytváří „dojem diskriminace“, nýbrž to, že romské žáky „diskriminuje“. A české vládě nezbylo než to uznat.

Jestli bude Česká republika i v roce 2010 „odstraňovat dojem“, nebo zda bude skutečně řešit diskriminaci, uvidí se zanedlouho. My, kteří každodenně formujeme její démos, můžeme zatím přemýšlet. Třeba o tom, jestli nemáme na víc, než někoho domlátit až do škarpy, a pak mu vyčítat, že tam je. Nebo o tom, co kdysi řekl irský filozof George Berkeley, totiž, že „být, znamená být vnímán.“ Můžeme poctivě myslet: tedy, nejsme-li vážně nevzdělatelní…